Antarktida je nejchladnější, největrnější a, možná překvapivě, i nejsušší kontinent světa – jde totiž o ledovou poušť. Není tady telefonní ani jiný signál, infrastruktura a kromě sezonních pracovníků na odlehlých vědeckých základnách ani žádní lidé. A přesto by měla drsná oblast kolem jižního pólu, kde jsou zákony přírody ještě pořád neoddiskutovatelně svrchované, zaujímat na vašem cestovatelském bucket listu přední příčky. Je totiž jednou z posledních skutečných divočin světa a dokáže člověku vrátit pokoru.
Z Ohňové země na ledový kontinent
Mezi nejrozšířenější mýty panující o Antarktidě patří ten, že je extrémně logisticky i fyzicky náročné se sem dostat. Ano, skutečně nejde o nedělní výlet na Karlštejn, nicméně z Prahy k dobytí sedmého kontinentu stačí jen tři letecké skoky a následně pár dní plavby – a cíl za trochu diskomfortu rozhodně stojí. Čas strávený na lodi přitom může být velice podobný odpočinku v hotelu, jen plovoucím.
Jedním z nejčastějších výchozích bodů pro cestu na Antarktidu je argentinské ostrovní město Ushuaia v provincii Tierra del Fuego. Místní přístav je centrem všeho dění v končinách, kde se zastavil čas, a právě odtud vyplouváme dál na jih i my. U mola kotvící 128 metrů dlouhý Ultramarine s dvojící žlutých helikoptér Airbus H145 posazených na helipadech na nejsvrchnější palubě působí už na dálku jako místo, kde prostě potřebujete být. Ve stylových kajutách každého z cestujících při nalodění vítá polární parka, která je finálním příslibem výjimečného dobrodružství. Čeká nás druhá nejdelší výprava z portfolia Quark Expeditions, šestnáctidenní odysea do jedněch z nejodlehlejších koutů světa kombinujících Jižní Georgii a Antarktický poloostrov.
Čas zpomalit
Čtyři dny na vodě, které Ultramarine po vyplutí z Ushuayi dělí od dosažení první zastávky v podobě ostrovů Jižní Georgie, nabízejí dostatek příležitostí prozkoumat bar Panorama lounge v sedmém poschodí. U drinku a s dalekohledem v ruce tady ubíhá čas podle nových pravidel a ztratit o něm přehled je sladce snadné. Skvělou scénu pro pročesávání vln a oblohy ve snaze zachytit velryby nebo vzduchem plachtící albatrosy a buřňáky představuje také okružní terasa paluby v pátém poschodí, kde se nachází i centrum společenského života na lodi v podobě restaurace Balena. K vyšším kategoriím kajut pak náleží privátní balkony, kde se výše zmíněnému můžete věnovat v soukromí. Kapitolu samu pro sebe představuje lodní wellness Tundra, kde lze první tyrkysové ledovce pozorovat přímo z velkoryse prosklené sauny.
Všechno, na co jste se chtěli zeptat, ale neměli jste koho
Každý den plavby nicméně v prostorách Ambassador Theathre, které jsou koncipovány jako kombinace kina a amfiteátrové kavárny, probíhají tematické přednášky zajišťované expedičním týmem. Ten čítá celou řadu vědců a expertů z oborů, jako je mořská biologie, ornitologie nebo geologie. Ve zkratce – sedíte na cestě za životním zážitkem s horkou čokoládou v ruce a vědci, kteří učí na nejlepších univerzitách světa a zúčastňují se nejprogresivnějších výzkumů současnosti, vám v rafinovaných souvislostech vypráví o oceánu, zvířatech i historii míst, kam míříte. Nechat si proniknout téma polárních oblastí a jejich všestranné výjimečnosti pod kůži pak už není otázkou rozhodnutí – prostě se to stane.
Země na obzoru!
Na konci čtvrtého dne plavby, kdy už možná budete za polovinou rozsahu knížky, kterou jste si na loď zabalili, se ve vlnách objeví dramatické hřebeny ostrých skalisek Shag Rocks obsypané kormorány a pár hodin po nich i ostrovy Jižní Georgie. Jejich šedozelenou trávou porostlé svahy kontrastující s modrými ledovcovými kotli v horách působí po čtyřech dnech v obklopení nekonečné vodní masy jako zjevení. První vylodění naší expedice proběhne právě tady, v zálivu King Edward Cove, konkrétně tedy v Grytvikenu, někdejší velrybářské osadě s krvavou historií. Místní dnes už opuštěnou továrnou na zpracování velrybího tuku mezi lety 1904 a 1960 prošlo 53 761 velryb a populace těchto výjimečných obrů se z půlstoletí trvajícího systematického masakru dodnes zcela nezotavila.
Vzdát čest Shackletonovi
Po dlouhých dnech pohodlí na lodi je čas vyměnit křesla v baru za čluny typu zodiac a ponořit se do toho pravého dobrodružství v ‚plné polární‘. Premiérový přejezd z lodi ke břehu ale nezabere víc než deset minut a na studené pláži tvořené černými oblázky jsou už zdálky vidět spící tuleni včetně nepřekonatelně roztomilých mláďat. Neoficiální zahájení objevování (relativně) suchou cestou tak spontánně začíná jejich obdivováním, to oficiální pak důstojným vzpomínkovým přípitkem u hrobu sira Ernesta Shackletona – irského mořeplavce a polárního objevitele, který je i s několika svými muži pohřben právě v King Edward Cove.
Poseidonova volba
Oblast Jižní Georgie je pověstná extrémně proměnlivým počasím, a každá z expedic tak svými pevninskými výsadky reaguje na aktuální povětrnostní situaci, aby bylo zajištěno maximální bezpečí. Někdy podmínky dovolí vylodit se v Cooper Bay, jindy vlny zodiaky pustí do Drygalski Fjordu nebo za scénickými výhledy do Gold Harbour a ve vzácných případech se objevitelská mise setká s úspěchem na všech zmíněných místech. Obecně ale platí, že ať na půdu Jižní Georgie vstoupíte kdekoliv, čeká vás životní zážitek. Naše výprava měla to štěstí, že se nám podařilo se zodiaky přirazit ke břehům otevřeného zálivu St. Andrews, který je proslulý jako zřejmě nejimpozantnější destinace pro tučňáčí safari na Zemi.
Trochu jiná pláž
V St. Andrews najdete na tříkilometrové pláži největší kolonii tučňáků patagonských na světě. Čítá kolem dvou set tisíc jedinců. V praxi kolonie z břehu vypadá jako černobílé hemžení s probleskující hnědou – to jsou mláďata, která teprve čekají na přepeření z jemného chmýří do perfektně voděodolného kabátu v typických barvách. Pláž je tady tučňáky doslova obsypaná a skupinky narušuje jen přítomnost ve štěrku pospávajících majestátních rypoušů sloních, kteří s nimi na Jižní Georgii mírumilovně koexistují.
„Tady jsou tučňáci i tuleni miliony let zvyklí, že nebezpečí číhá pod vodní hladinou, a to v podobě kosatek a dalších dravců. Na pevnině jim nic nehrozí, nemají tady přirozené predátory. Jejich instinkty jim tak říkají, že se není čeho bát, když se blížíme. Jsou na nás naopak zvědaví,“ vysvětluje doktorka Liliana Schönberger, ornitoložka a mimo jiné také certifikovaná sommelierka, která je členkou expedičního vědeckého týmu. Kontakt s tučňáky je nicméně z důvodů biologické bezpečnosti zakázán – mohlo by totiž dojít k přenosu případných nemocí mezi jednotlivými koloniemi.
Dvě tváře Antarktidy
Dva dny objevování Jižní Georgie člověku zamává se smysly a zavdá spoustu důvodů přemýšlet o tom, jak obrovský a rozmanitý svět vlastně je. Příležitost alespoň částečně vstřebat silné dojmy nabízí poslední dva dny prvního směru cesty, jejímž cílem už je antarktická pevnina. Brzy po vyplutí od Jižní Georgie se začne okolí měnit. Voda je v důsledku klesající teploty hustší, vzduch těžší a světlo ostřejší. Začnou se objevovat plovoucí ledovce s puklinami zářícími všemi odstíny tyrkysu a horizont stále blíže lemují zasněžené hory, ledové příkrovy a sněžné dómy.
Spousta lidí si myslí, že na Antarktidě je ticho. Ano, když se tady utiší vítr, hladina se změní z modrobílé na stříbrnou a odráží okolní masivy jako louže rtuti. Když se tady ale příroda rozhodne ukázat svou sílu, přes vlnobití a rachotící ledové poryvy je snadné přeslechnout i vlastní myšlenky. Na cestě na ledový jih světa obvykle zažijete obojí.
Disneyland pro glaciology
Podobně jako v případě Jižní Georgie, i na Antarktickém poloostrově jsou konkrétní lokace vylodění v rukou božích. Mezi cíle, po nichž se expediční tým v čele se zkušeným leaderem poohlíží, patří zátoka Hope nedaleko argentinské výzkumné základny Esperanza, oblast u sopky Brown Bluff nebo třeba zátoka Cierva, která je díky své koncentraci ledovců něco jako disneyland pro glaciology. Úžasnou ochutnávkou Antarktidy je také Danco Island, kde sídlí kolonie tučňáků oslích a odkud se ze svahů nabízejí dechberoucí výhledy na Herrerův kanál lemovaný ostrými horami. Když tady začne sněžit a vzduchem se nese jen sotva slyšitelný šum zlehka padajících vloček občas protnutý výkřikem tučňáka, člověk se přistihne u zjištění, že po těch pár dnech cesty na jih už mu nepřipadá surreálné tohle, ale představa nikdy neutichajícího ruchu města tam někde daleko. A přesně v tu chvíli je čas vyrazit divokým Drakovým průlivem zpátky k Ushuaie.
Připravila: Jitka Krulcová, Foto: Quark Expeditions, archiv autorky, Getty Images
