Když vyrazíte do Toskánska za volantem Porsche, zákonitě platí okřídlené rčení, že už cesta je cíl. Místo rutinní trasy přes údolí Alp, kterou navigace obligátně nabídne jako nejrychlejší spojnici mezi Prahou a libovolným cílem okolo Florencie, zvolte malou zajížďku přes Sölden. Odměnou vám bude zpestření dvanáctihodinové cesty zážitkovým úsekem pravidelně se vlnících serpentin, které přímo svádějí k adrenalinovému tanci nohou v rytmu brzda-plyn. Střídání soustředěných zpomalení s okamžiky, kdy můžete vyhnat otáčky na maximum a nechat naplno rozdunět poctivý motor s výkonem 335 koňských sil, jehož tah vás příjemně zatlačí do kožených sedaček pohodlného, ale svižného Cayenne, je ostatně dobrým tréninkem na linie silnic toskánského venkova. V cíli ovšem budou o vaši pozornost v oblých zatáčkách svádět boj místo věčně ledových vrcholků, hlubokých lesů a šedých skal tamní zvrásněná pole, svěže zelené vinice a vzpřímené cypřiše.
Za výchozí bod dvoustopých výprav napříč letním Toskánskem jsme si zvolili Castel Monastero, posazený na kopci mezi vinicemi regionu Chianti dvacet kilometrů od Seiny. Mezi jeho hradby se kdysi vešla celá vesnice a dlouhou dobu tady byl v provozu také klášter, kamenné zdi dnešního hotelu každopádně pamatují tisíc let. Kromě autentické historické atmosféry a nezpochybnitelně příjemného tria infinity bazénů nabízí Castel Monastero také restauraci Contrada s menu postaveným na tradiční toskánské kuchyni. Povečeřet tady po dlouhé cestě do jiného světa a nechat u sklenky Chianti Classico příjemně plynout myšlenky stejně jako předtím kilometry na tachometru je nejlepší způsob, jak se naladit na italskou vlnu.
První cesta v Toskánsku, jíž by mělo předcházet cestovní pojištění, by vždy měla vést za vínem. Strmě stoupající scénická asfaltka vedoucí do Montalcina to splňuje. Městečko v poetickém údolí Val d’Orcia, které bude zřejmě už navždy spojeno s těžkými a plnými brunelly, jimž se propsalo i do jména, leží jen hodinu jízdy od hotelu. Když k němu vyrazíte brzy ráno, jeho silueta se ještě bude ztrácet v nízko ležící oblačnosti. Montalcinem prochází Via Francigena, starobylá poutní cesta, která ve středověku spojovala Canterbury s Římem. A už tehdy bylo místní víno vyhlášené. První dochované písemné zmínky hovoří o roční produkci vína v okolí Montalcina v objemu 5750 sudů, to odpovídá zhruba 700 tisícům dnešních lahví, což rozhodně není špatné skóre. A co víc, víno odtud bylo vyváženo až na anglický královský dvůr. Tehdy se tedy ještě nejednalo o slavné brunello z odrůdy Sangiovese, to se objevilo až v 19. století.
Před branami Montalcina je čas na chvíli Porsche odstavit – v uličkách středověkého města rozprostřeného kolem pevnosti Rocca by rozměry Cayenne beztak neuspěly. Montalcino doslova žije vínem. Je složené buď z restaurací a vináren, které ho servírují svým hostům, vinoték, které jim ho prodávají s sebou nebo domů, a vinařů, kteří se živí jeho výrobou. Jediné, co tady budete muset rozhodnout, je, které exempláře do enologické sbírky si odtud odvézt. V tomto ohledu máme výhodu – 670 litrů prostoru v kufru Cayenne nenutí člověka dělat zbytečné kompromisy. Jestliže plánujete uličkami Montalcina nachodit pár kilometrů, můžete si před cestou dál dopřát pár doušků místního brunella třeba přímo ve stínu zvonice na Piazza del Popolo. Skvěle ladí s toskánskou rustikální specialitou, pappardellemi s kančím ragú.
Pokud nejste skutečně skalními fanoušky brunella, v kufru by vám měla ještě pořád zbýt spousta místa, které si říká o zaplnění. Pusťte se z Montalcina přes údolí a kopečky směrem na jihozápad, k Bolgheri. Znalcům červeného se při pouhé představě této destinace zvyšuje tlak, protože vědí, co je tady čeká – sassicaia: oficiálně první supertoskánské, jedno z nejúžasnějších červených vín světa a po francouzském Chateau Petrus také druhé nejpadělanější. Dlouhá táhlá cesta do vinařství Tenuta San Guido, v němž se sassicaia rodí, je ikonická. Lemují ji cypřiše a Porsche se na ní vyloženě vyjímá. Slavné vinařství čeká na jejím konci. Založil ho baron Mario Incisa della Rocchetta, který nechal vinici, jež se později měla stát legendou, vysadit z řízků padesátiletých keřů pocházejících ze statku jeho přítele poblíž Pisy. Víno z Tenuty San Guido nejprve po celé první půlstoletí prozařovalo svým rubínovým jasem pouze večery hostů rodiny della Rocchetta, teprve koncem 60. let byl veřejně představen první ročník vína Sassicaia vyrobeného z hroznů odrůd Cabernet Sauvignon a Cabernet Franc. Novinka okamžitě uchvátila enologický svět. Dnes nejlevnější lahev tohoto vína pěstovaného na kamenité toskánské půdě nedaleko pobřeží začíná na ceně bezmála dvě stě eur a roční produkce se pohybuje kolem 180 000 lahví.
Jak budete za volantem hladce kopírovat křivky krajiny pokryté nekonečnými lány vinic, které lemují prašné toskánské strady, na obzoru plném zelených kopečků se sem tam objeví oprýskané středověké městečko. Vydejte se rovnou do toho nejmystičtějšího – do Monteriggioni. Tvoří ho jen pár domů kolem dokola obehnaných v téměř symetrickém oválu vysokou kamennou zdí. Právě Monteriggioni bylo inspirací Dantovi Alighierimu, když ve své Božské komedii barvitě líčil prostor mezi osmým a devátým kruhem pekelným. Zmar a utrpení tu ale nečekejte, v místní osterii Antico Travaglio velmi obstojně vaří a gelateria na náměstí také patří mezi ty lepší. Pro jistotu ale své duši můžete pomoct ke spáse v opatství Sant Antimo v nedalekém údolí. Abyste měli pár čerstvých hříchů k předložení, nastavte si na cestu režim Sport.
Dost bylo zpytování svědomí? Souhlasíme. Je totiž čas na vyzrálý steak z plemene chianina z místních pastvin. Ten vám s grácií sobě vlastní nabídne maestro Dario Cecchini, osmou generací rodinné tradice řezník, ke kterému se za nejlepším masem a nejčistší podobou konceptu cucina primitovo sjíždí celý svět. „Carne!“ rozlehne se jeho macellerií v Panzanu, která je něco jako mekka carnivorů, a zážitek může začít. Nečekejte, že si sednete bez rezervace, uvnitř je jen dvacet menších stolů. Stejné kulinářské divadlo se ale odehrává také venku na terase se dvěma dlouhými komunitními stoly. Maso se pomalu připravuje na ohni, z uhlíků k nebi stoupá kouř, na stole leží čerstvá zelenina a před chvílí z pece vytažený italský chleba, k němu litry olivového oleje. Vše do posledního kusu domácí a lokální. Fare la bella vita. Po návštěvě u Daria se vám už nebude chtít jet nikam – nikdy.
Text: Adéla Kozáková, Zdroj: David Markovič, Luxury Travel Digest
