Single cestování je úplně o něčem jiném, než když se vydáte za dobrodružstvím ve dvou nebo více lidech. Získáte neocenitelnou zkušenost, která je téměř nepopsatelná. Ale zkusím vám ji přiblížit.
Cestou do Čech z Nového Zélandu, kde jsem přes rok pracovala, jsem se rozhodla procestovat Indonésii, Malajsii a Thajsko. Na cestu jsem se vydala s přáteli, kteří však po dvou týdnech museli odletět domů. Rozloučila jsem se s nimi na Jávě a zůstala najednou sama. Po úvodní panice, která trvala asi dva dny, se už ale dostavilo nadšení a velmi brzy jsem byla rozhodnutá, že už budu cestovat sama snad vždycky. To se už ale bohužel nikdy neopakovalo, tak jestli na podobnou cestu vyjedete i vy, užijte si ji naplno.
Budete-li se na cestu pečlivě připravovat, všude se dočtete, že sólo cestování má kromě výhod i spoustu nevýhod. Já jsem ale žádnou nenašla. Není pravda, že vám bude smutno. Naopak. Díky tomu, že jste sami, seznámíte se se spoustou lidí – a poznáte také dokonale sebe sama. Rčení „Ve dvou se to lépe táhne“ možná platí v životě, v cestování ale rozhodně není nutností. Všechno je totiž jen a jen na vás – vy si určujete kam se kdy pojede. Vy se rozhodnete, jestli v dané destinaci chcete zůstat nebo nezůstat. Můžete si prostě dělat jen to, co chcete vy a vytvořit si tak svou vlastní autentickou cestu.
S cestováním na vlastní pěst jde ruku v ruce i obava, že vám nikdo nepomůže, když budete mít nesnáze. Z mé vlastní zkušenosti je nejlepší být světu otevření, ale rozhodně ne naivní. Když vás někdo na ulici osloví, pravděpodobně si chce jen popovídat nebo vám pomoct. Stalo se mi to mnohokrát. Jako žena cestující o samotě jsem zkrátka byla podezřelá. Jednou mě oslovil muž, nevěděla jsem, co po mně chce a byla jsem k němu odměřená. Nakonec jsme si ale velmi dobře popovídali. Zajímal se jen o to, proč cestuji sama a odkud pocházím. Po půlhodinovém příjemném rozhovoru jsme se rozloučili jako staří přátelé.
Obáváte se, že budete paralyzovaní strachem? Mé první dva dny v Indonésii byl strach obrovský. Bála jsme se všeho – co tu budu dělat, kde budu spát, koho potkám. Ale potom obavy pomalu opadly. Touha zažít tuto cestu byla tak velká, že na strach brzy nezbylo místo. Co je ale důležité? Neriskovat, vyhýbat se nebezpečným situacím, a hlavně věřit své intuici. Když vám váš šestý smysl bude našeptávat: „tohle nedělej“, tak to prostě nedělejte. A také je důležité zachovat v každé situaci chladnou hlavu. Po Malajsii jsem jednou cestovala nočním autobusem, ve kterém ke mně přistoupil muž se slovy: „I want your passport“. Vylekal mě. Přestože ve mně byla malá dušička, snažila jsem se tvářit sebevědomě. Odhodlaně, jakoby za mnou seděl zástup bodyguardů, jsem stručně a rázně odpověděla: „NO!“. A muž odešel. Přesedla jsem si na sedadlo blíž k dalším lidem, do rána jsem v autobuse nezamhouřila oko a svůj pas držela pevně u sebe. Toho muže už jsem naštěstí nikdy neviděla.
Na svou tříměsíční cestu po Jihovýchodní Asii jsem se vydala v době, kdy jsem měla jen obyčejný telefon, žádný smart phone s internetem, a notebook. Nebylo tedy možné, abych si kdekoliv zjistila, kde se právě nacházím, nebo vyhledala rychle ubytování. Internetové připojení také všude nebylo stoprocentní, nebo prostě neexistovalo vůbec. Dnes je to téměř nemyslitelná představa, která tehdy zkrátka byla realitou a mě tenkrát ani nenapadlo, že by to mohlo být jinak. Když jsem tedy sólo cestování tehdy zvládla já, není důvod, proč by to dnes nezvládl kdokoliv jiný. Všem, kdo o tom přemýšlí, určitě doporučuji zažít tuto jedinečnou zkušenost, díky které získáte možnost nahlédnout intenzivněji do sebe sama a získat zážitky, na něž budete vzpomínat celý život.
Foto: Unsplash
